Talent, nebo dril?

Občas mi píšete (a moc za to děkuju), že se vám mé ilustrace líbí. Že mám TALENT. Víte co? Já si vážně nemyslím, že mám nějaký mimořádný talent. To není žádná falešná skromnost. Nepíšu to proto, aby mě kdokoliv začal ujišťovat o opaku. Já si o sobě nikdy nemyslela, že jsem umělec. Tvořím mainstreamové ilustrace, žádné artové věci. Mnou ilustrované knihy nejspíš nikdy nebudou vyhrávat soutěže o nejkrásnější publikace roku, mé obrázky nikdy nebudou viset v prestižních galeriích. Sama sebe bych definovala spíš jako zdatného řemeslníka. Protože ilustrace skutečně je řemeslo a dá se mu naučit. Jasně, alespoň bez trochy talentu by to nešlo, na něčem se stavět musí. Ale daleko větší roli hraje to, jak moc jste ochotní na sobě pracovat.

Vlastně si ani nevzpomínám na den, kdy jsem aspoň chvíli nekreslila. Tedy pokud nepočítám dovolené nebo období po narození synů, kdy jsem nezvládala nic jiného než kojit, přebalovat a uspávat. "Ilustrovala" jsem už v mateřské školce a moje současná práce je tak v podstatě můj splněný dětský sen. Někdy mi přijde, že jsem se už dostala do fáze závislosti (můj muž by mohl vyprávět), kdy si svůj život bez kreslení absolutně nedokážu představit. Když nemůžu ilustrovat, aspoň na ilustrování myslím (nebo o něm píšu :-) ).


Nedávno jsem listovala svými historickými knížkami. Ilustrovala jsem celkem čtyři. Jsou nabité ilustracemi, práce na nich byla dlouhodobá, trvala několik let a byla velmi, velmi intenzivní. Protože je celá série historická, logicky se všechny díly hemží koňmi. Ti první koně z mého dnešního pohledu připomínají spíš lamy zkřížené s pštrosem. Ti pozdější už jsou daleko lepší. Kolik koňů jsem za tu dobu nakreslila nedokážu odhadnout. Ale za několik měsíců se z hybridních lamopštrosů stali celkem obstojní koníci. Poučení - můžete se naučit nakreslit víceméně cokoliv. Stačí dobře pozorovat, pochopit principy zobrazování (jak funguje perspektiva, kompozice, světlo a stín, anatomie...) a pak už "jen" kreslit, kreslit a kreslit.

Další věc, která hodně pomůže, je sledovat práci ostatních výtvarníků a učit se od nich. Pravda, někdy může být dost frustrující a demotivující srovnávat svou práci s prací zkušenějších a lepších kolegů. Občas se mi dostane do ruky nějaká opravdu krásně ilustrovaná knížka (o ty u nás není nouze) nebo na mě vyskočí příspěvek některého úžasného ilustrátora, kterého sleduju na instagramu. To se pak neubráním a občas si řeknu: "Do háje. Proč já se vůbec o něco snažím. Tohle je dokonalý a moje věci nikdy nebudou ani z poloviny tak dobrý." Když to na mě přijde, snažím se tomuhle defétismu moc nepodléhat. Pomáhá mi uvědomit si, že každý výtvarník má něco, čím je jeho projev specifický, čím se odlišuje od ostatních a díky čemu si najde své publikum. Zároveň je potřeba sebekriticky vyhodnotit své slabé stránky a na těch pak pracovat. Například naše přední ilustrátorka a komiksová kreslířka Toybox věnuje každé ráno, než se pustí do práce, dvacet minut kreslící rozcvičce, během které trénuje třeba věci, které jsou pro ni problematické.


Pokud je ilustrování (nebo vlastně jakákoliv jiná kreativní činnost) váš sen, ale máte pochyby, zda máte dost talentu, abyste se mu mohli věnovat profesně, nevzdávejte to. Tréninkem můžete vykompenzovat i to, že jste se nenarodili zrovna jako umělečtí géniové. Konec konců - když si uvědomíte, jak skončila velká část geniálních umělců, není možná ani moc o co stát ;-).

Hodně štěstí!