Vykreslit se z mateřského vzteku

Komiksové vtipy o rodičovství na své facebookové stránce zveřejňuju už od roku 2018. Na svůj úplně první komiks si pamatuju velmi přesně. Vracela jsem se tehdy z hřiště, byla jsem utahaná, mladší syn v kočárku vřískal a ten starší, tehdy dvouletý, zrovna nutně potřeboval zkoumat krtinec u cesty. Po dlouhém přemlouvání jsem ho nakonec celá rozčilená popadla za ruku a za jeho strašlivého řevu ho táhla od krtince pryč. Kolem šla paní a celou situaci ohodnotila slovem "Otřesné". Ten opovržlivý tón mi zní v uších dodnes. Byla jsem vytočená na nejvyšší míru a měla strašlivou chuť praštit ji odrážedlem, které jsem nesla v druhé ruce. To jsem samozřejmě neudělala, ale pomstila jsem se jí aspoň tak, že jsem vše nakreslila. A tak začaly vznikat mé rodičovské komiksy. Jako ventil vzteku.

Se záchvaty vzteku jsem se v době, kdy mí synové byli menší, potýkala hodně často. Nejhorší období jsem zažívala po porodu prvního syna, který první půlrok života víceméně prořval (omlouvám se za ten výraz, ale slovo "plakat" ani zdaleka nevystihuje intenzitu zvuku, který vydával). Už od prvního dne křičel téměř pořád a všude. Jakkoliv jsme se snažili přijít na příčinu jeho věčné nespokojenosti a vyzkoušeli snad všechny možné utišovací prostředky, efekt byl minimální. Vůbec nepochybuju, že jeho křik měl důvod, že ho něco trápilo. Zpětně se přikláním k variantě, že to byl následek komplikovaného porodu. Ale tehdy jsem spoléhala na všechna možná pediatrická vyšetření, která žádnou objektivní příčinu nezjistila - syn byl podle všeho zdravé dítě. Možná o to hůř jsem se s neustálým křikem vyrovnávala - chvílemi mě přepadaly zcela absurdní, iracionální pocity, že mi to syn dělá naschvál. Že křičí jen proto, aby mě přivedl do blázince. To můj vztek ještě stupňovalo. Já, která jsem se vždycky považovala za flegmatika, jsem se najednou musela pravidelně zavírat v koupelně a vydýchávat se, abych mu v afektu neublížila. Každý den jsem hypnotizovala hodiny a silou vůle se snažila přiblížit čas, kdy se manžel vracel z práce, abych mu syna mohla vrazit. 

Pamatuju se, jak jsme v únoru prochodili několik nocí venku s kočárem - tři hodiny vozil manžel, tři já, aby se aspoň jeden z nás chvíli vyspal. Neskutečně jsem záviděla maminkám, které se poklidně procházely s kočárkem se spícím miminkem a dokonce se mohly i zastavit a dát si někde kávu. To já chodila ven pouze na nezbytně nutnou dobu, vždy s vřeštícím kočárem budícím neustálou pozornost kolemjdoucích (Není mu zima? Není mu horko? Nemá žízeň/hlad? Nepíchlo ho něco?...) Křičel v kočárku, v šátku i v náruči. Byl ze mě uzlíček nervů. Po výbuchu vzteku pak vždy následovaly pocity hrozné viny. Strašlivě jsem se styděla a nenáviděla za to, že jak šílená křičím na nevinného kojence, že mám chuť ublížit bytosti, kterou miluju na celém světě nejvíc a dala bych za ni život. Styděla jsem se, jak to nezvládám, když jsou mámy, které jsou na tom nesrovnatelně hůř - třeba nemají zdravé dítě, nemají podporu partnera ani širší rodiny, nemají stabilní finanční zázemí... to všechno já měla. A stejně jsem to nezvládala.

Manžel se mi po nějaké době svěřil, že vždycky spěchal domů v obavách, jestli jsem syna nevyhodila z balkonu. Díkybohu jsem si zachovala dostatek příčetnosti, abych věděla, že nic podobného nehrozí. V opačném případě bych se okamžitě svěřila do rukou psychologa. Ale po této zkušenosti jsem opravdu dokázala pochopit, že jsou matky, které své děti zabijí. 

Po nějaké době jsme objevili hacku - takový ten závěsný houpací vak na pružině. Pro nás to byl dar z nebes - jediné místo, kde syn vydržel alespoň chvíli v klidu. Ani s hackou to sice nebyla procházka růžovým sadem, ale už to bylo alespoň snesitelné. Když se pak narodil druhý syn, spokojené miminko, které plakalo jen, když mělo hlad, bylo unavené nebo ho něco bolelo, bylo to pro nás úplné zjevení.

Naštěstí je tohle šílené období za námi. Jasně, pořád se ještě občas naštvu, ale docela zdravě a myslím, že už dokážu se svým vztekem pracovat celkem dobře. Také se učím odpouštět si. Nenávidět se a trýznit se výčitkami svědomí nevede nikam. Důležité je své chyby si uvědomovat a příště to zkusit znovu - a lépe. Žádnou radu, jak tyhle hrozné výbuchy vzteku zvládat, nemám. Psycholog nejsem. Bohužel. Ale vím, že i sdílení zkušenosti je úlevné. Proto to píšu. Pro všechny mámy, které si třeba teď prochází něčím podobným. Můžete ale mrknout třeba na projekt Vztek matek, který založily tři mámy - psycholožky a který se snaží pomáhat matkám svůj vztek zvládat.

Z uřvaného mimina nám vyrostl naprosto úžasný prvňák, se kterým se dá báječně na všem domluvit. Je to parťák a je s ním taková pohoda, až se bojím, že mi brzy dojdou náměty na vtipy (už aby byl v pubertě :-D ). Takže nebojte, přejde to.

...

O tématu mateřského vzteku jsem obsáhleji mluvila na Festivalu dětské psychologie. Můžete se podívat na záznam (můj vstup je od 1:45:00).

Na závěr přidávám ještě několik příběhů dalších žen, které se o svou zkušenost s řvoucím miminkem podělily v diskuzi pod mým facebookovým příspěvkem na toto téma.

__________

První syn, vymodlený tvrdě vydřené dítě, těšili jsme se neskutečně. Moc velké iluze o mateřství jsem neměla, nečekala jsem že bude spát kolik hodin v kuse apod..... Ale to co přišlo bylo úplně šílený. Už v porodnici řval a řval...hodiny a hodiny. Tam té psychice ještě pomohly sestry - no, to máte z toho, že kojíte tak často (jednou mě chytila po 2h, jinak jsem jak blázen čekala s tím řvoucím uzlíkem až to budou alespoň 3h). Jo, byla jsem blbá, že jsem se nechala tak zviklat.

Doma to bylo ještě horší, jediný ticho bylo na prsu, ale i to přestávalo fungovat. Podporu jsem moc neměla. Sice jsme bydleli u našich (kteří nás umluvili na to, jak to bude super s dětma, že bude hlídání atd....), ale otci vadilo snad všechno a matka si zas pro jistotu nechala konečně operovat po létech karpaly, vždyť přece já jsem doma a tak budu mít čas se o všechno starat, včetně babičky na plenách. Manžel doma většinou jen o víkendech...no pecka.

V půl roce jsem už byla úplná chodící zombie, co raději nevychází z domu. Protože s tou poplašnou sirénou to nešlo prostě. Kolikrát jsem měla stavy, že jsem chápala matky, co s dětmi skáčou z mostu a nebo jim ubližují. Chodila jsem se zavírat do koupelny a tam brečela, zatímco v pokoji řvalo moje vymodlený dítě.

Přestala jsem pomalu i jezdit autem, protože jsem mívala chuť narazit do stromu aby bylo ti ticho. Všude přítomné "dobré rady" mi lezly neskutečně na nervy a mívala jsem tik v oku a ukrutnou touhu dotyčného umlátit taškou na pleny.

Taky nás zachranila hacka. Širé okolí nás odrazovalo - naučí se na to, budeš ho houpat už navždycky..... A já se konečně "vyspala" - dala jsem si matraci pod hacku, spustila ji dolů a tam ležela a houpala.

Když mu byl rok, začal spát líp, dokonce i v noci pár hodin v kuse. Ale já už byla tak mimo, že jsem se musela objednat ke cvokařovi a ten mi napsal antidepresiva. Brala jsem je necelého půl roku.

Ty pocity marnosti, závisti maminkám s klidnými dětmi v kočárku.... všechno znám.

Druhý syn je úplný opak prvního, pobyt v porodnici byl úplná luxusní dovolená. Spal i 2-3h v kuse, dokonce jsem se jak blázen ptala lékařky, jestli mu něco není. Koukala na mě fakt jako na cvoka - prostě děti spí, to je normální.

 

Aha...no... když myslíte 

____________

Kolem sebe nemám jedinou bytost, která by chápala, jaké to je žít s dítětem, které jen ječí, budí se po 5 - 10 minutách, každý den jsem prospala maximálně jednu kouskovanou hodinu a takhle to bylo půl roku (pak jsem spala hodiny dvě až tři, haha). Nepomohlo NIC. S chlapem jsme měli pak noční směny, půl noci on houpal na balonu, půl noci já. Mučení nevyspáním je šílené. Přes den jsem kolabovala, měla halucinace, deprese a to všechno jen z nevyspání. Nepamatuju si horší období života, ani s tím mnohaletým odstupem. Syn je teď zlatý, samostatný, chytrý kluk - do fáze "miminko" bych se nevrátila, nikdy. Dcerka byla pak, jak taky zmiňuješ, dar z nebes. Sice měla také plačící období, ale oproti synovi to byla neskutečná pohoda a dokonce jsme mohli většinu noci i prospat. Před lidmi, kteří rodičovství teprve zvažují se většinou snažím mlčet, a fandím, aby měli jiný typ dítěte.

___________

 Na mne sociálku sousedi i zavolat chtěli ...dozvěděla jsem se to zpětně od jiných sousedů. Když slyšeli neustálý dětský řev za dveřmi, mysleli si, že jim něco dělám. Sami bezdětní. Dozvěděla jsem se, že ten muž (hora svalů) chtěl vykopnout dveře, dát mi pěstí a děti "zachránit". Měla jsem hrozný strach. Chvíli potom, to na děti pomáhalo, když se báli souseda, že je odvede od mámy, ale později už je neodradilo ani to, a pokračovaly v řevu.

Nejhorší to bylo na hotelech na dovolených v zahraničí. Lidé ubytování okolo kontaktovali recepci, ať na nás zavolají policii, že ty děti musíme mučit. A taky - oni si zaplatili dovolenou, aby si odpočinuli, ne aby poslouchali věčný dětský řev, což chápu. Po této zkušenosti jsme dovolenou trávili raději u sestry na vesnici. Jenže opět řev a celý dům se nevyspal. Muž tedy vzal syna v noci s sebou do stanu na zahradu a to zas budilo všechny sousedy a ptali se, co se to u nás děje. Cesty autem jsou nejhorší, řev v omezeném uzavřeném prostoru, člověk nemůže vystoupit a když uděláme pauzu na parkovišti, tak to nepřestane a začnou se kolem nás srocovat lidi s tím, co se komu stalo. Vidí rudé řvoucí dítě, matku v slzách, tátu, který to vzdal a citlivýho bráchu, který kvůli všem brečí.

Někdy je to hrůza, ale často už probíhají i krásné chvíle.

Dříve jsem matky řvoucí na dítě tvrdě odsuzovala, dnes už vím, že nutně nemusí být zlé, nebo hloupé, často jsou prostě jen zoufalé, vyčerpané, cítí se samy a nemají kde brát.

Navíc, ty krásné chvíle, kdy je matka se svými dětmi šťastná se odehrávají potichu, takže sousedi vždy nevidí, že to není vždy jen o řevu.

...

Děti byly náročné. Opravdu pomohlo jen sdílení s kamarádkami a fakt, že i u nich se to děje. Manžel mi nevěřil, že i ostatní ženy mohou být tak vzteklé, jako já, řekla jsem mu, že to nemůže vědět, když s nimi nebydlí. No, nevěří mi to dodnes. Sám byl většinu dne v práci, nebo na výjezdech, kde měl spoustu přátel a kolegů a kde nabíral energii, ale já leta do práce a mezi lidi chodit nemohla, potkávala jsem jen jeho a děti, tak jsem neměla kde brát. Myslela jsem, že mi sílu dodá on svou láskou, ale uřvaná žena ho k lásce neinspirovala. Děti vyrostly, už je to za námi, nicméně náš vztah to nevratně zničilo.

___________

První syn - ukázkové miminko. Když měl 2 roky a měsíc, narodila se ségra. A peklo začalo. Naivně jsem si myslela, ze to bude stejná pohodička. Nebyla. Rvala, nespala, blila. A já se začala měnit v saň. Nevyspala, unavená, vyčerpana. Kromě manžela žádné hlídání. Syna nevzali ve 3 do školky....když malá začala alespoň trochu spavat, uklizela jsem, vařila, prala, zehlila. A chodila spát klidně ve 2...a pak jsem jednou kolem půlnoci otevřela oči a rozmazane fleky (záchranáři) se ptali..."Víte, co se stalo? Víte, kde jste?" V ten okamžik mi to sepnulo. Tři dny na neurologii mi stačily. Ne nebyla jsem nejlepší mama a určitě nejsem ani teď, to nejsme žádná. Ale změnila jsem se. A změnila jsem svůj přístup k životu, sobě i dětem. Porad to ma nějaký mouchy, ale ty otázky už nikdy slyšet nechci a cestu sanitkou si taky raději odpustim. Pevne nervy vsem maminkam...a ze to někdy bouchne?...tak ať. Je lepsi tady byt pro děti - i kdyz s občasným výbuchem, než nebýt vůbec.